15.11.2008
Poslední zhruba dva roky jsme svědky pokračujícího nárůstu fašistického a neonacistického hnutí. Náckové pravidelně pořádají akce o několika stovkách účastníků a jsou stále militantnější. Některým organizacím hřebínek stoupl natolik, že zorganizovaly polovojenské jednotky. Národní strana po vzoru maďarských fašistů založila Národní gardu, se kterou provokuje před základními školami. Stejným způsobem se zachovala i Dělnická strana, jejíž Ochranné sbory vznikly v únoru. V říjnu vyvrcholily akce fašistů napadením litvínovského sídliště Janov, kde žije mnoho Romů.

Nejnebezpečnější neonacisté, zodpovědní za stohlavé demonstrace i provokace v Janově, jsou sdruženi kolem Národního odporu a Dělnické strany. Ta vznikla jako nástupnická organizace Republikánské mládeže a dlouhou dobu se snažila popírat své spojení s neonacisty a vystupovat jako „slušná“ organizace. V poslední době ale s otevřeně neonacistickými organizacemi pořádá společné akce a ty ji do jisté míry vidí jako svého zástupce. To, že končící Národní korporativismus doporučil svým stoupencům vstoupit do DS, mluví za všechno. O znepokojivém nárůstu vlivu fašistů vypovídá i výsledek DS v nedávných krajských volbách. Našlo se téměř třicet tisíc lidí ochotných ji volit.

Nedávno, 5. listopadu navrhl ministr vnitra Langer vládě rozpuštění Dělnické strany. Než ale člověk začne jásat nad Langerovým rozhodnutím, měl by se zamyslet nad tím, jestli jsou represe ze strany státu skutečně tím, co dokáže fašisty zastavit, a také k čemu takové represe vedou.

Fašismus není jen soubor odporných myšlenek vzešlý z hlav výjimečně zlých lidí nemajících spojení s realitou. Kdyby tomu tak bylo, jak by mohl za určitých podmínek získat masovou podporu, dokonce se dostat k moci a přetrvat i poté, co byly jeho zločiny odhaleny? Má své společenské kořeny v současném systému. Vyrůstá z nespokojenosti a zoufalství hlavně „středních vrstev“, jejichž situace je v konkurenci s velkým kapitálem velmi nejistá a které kvůli svému postavení ve společnosti mají malou moc. Fašistické hnutí jim dává kolektivní sebedůvěru, že můžou porazit zlořády současné společnosti. Ve skutečnosti ovšem činí obětními beránky za tyto zlořády ty nejzranitelnější – národnostní, etnické a jiné menšiny.
Je zřejmé, že zhoršující se ekonomická situace s sebou nese nebezpečí opětovného vzestupu fašismu. Koneckonců, v zemích střední a východní Evropy jsme toho svědky právě teď. Konkrétně v ČR se růst fašistů pojí s nástupem Topolánkovy vlády a s jejími reformami postihujícími většinu obyvatel.

Fašistické gangy se většinu času nezdají být bezprostředním nebezpečím. To se ale v některých okamžicích může rychle změnit. Když rozpory ve společnosti narostou do té míry, že ohrožují další trvání výsad bohatých, vládnoucí třídy se mohou k fašistům uchýlit jako k poslední záchraně svých privilegií před dělnickým hnutím. Proto také bylo vždy jednou z prvních věcí, co fašistické vlády udělaly po příchodu k moci, zničení dělnických organizací (nejen revolučních, ale i sociálně demokratických, odborů atd.). Útoky na shromáždění či boje pracujících jsou běžnou praxí fašistických organizací, jakmile dostatečně povyrostou. (U „Dělnické“ strany tedy opět vidíme, že nelze soudit organizaci podle jména.)

Někdo si možná řekne, že je proto jen dobře, že Langer chce DS rozpustit. Je třeba si ale uvědomit, že státní aparát neexistuje ve vzduchoprázdnu, ale že odráží současný společenský systém. Je tedy mnoha různými materiálními a osobními vazbami svázán s vládnoucí třídou – s velkými podnikateli, bankéři apod. – s tou samou třídou, která je ochotná využít pomoci fašistů, když jí půjde o krk (tedy o moc ve společnosti). Spoléhat se na státní aparát, že zabrání příchodu fašistů k moci, když si jej vládnoucí třída bude přát, by nebylo moudré.

Kromě toho jsou represivní zákony dvojsečnou zbraní. Mohou být použity proti fašistům, ale rovněž tak například proti stávkujícím dělníkům, levicovým organizacím (zákaz KSM – také na návrh Langera) nebo proti různým pokrokovým hnutím, jako je třeba nyní hnutí proti radaru, pokud se vládě bude zdát, že ohrožují zájmy vládnoucí třídy. To, že je teď útok veden proti DS znamená pouze to, že v současné situaci jsou to neonacisté, kdo působí největší problémy, a DS je jejich představitelkou. Ostatně, Langer zdůvodňuje své rozhodnutí i tím, že DS vyhlásila „nulovou toleranci k polistopadovému politickému systému“. Je zřejmé, že podobný důvod se dá použít na mnoho organizací a hnutí nesouhlasících s kapitalismem.

V boji proti fašismu se nelze spoléhat na pomoc státu a policie. Způsob, jak bojovat proti fašismu ukázali i v Litvínově, když se tamější antifašisté a Romové postavili k obraně janovského sídliště. Menšiny ohrožované útoky fašistů, pracující a všichni proti rasismu a proti fašismu se musí organizovat a konfrontovat akce fašistů. V oblastech ohrožených útoky je třeba organizovat sebeobranné skupiny. Je třeba vytvořit masové hnutí, které fašisty vykáže z ulic zpátky do jejich děr!

převzato ze stránek Socialistické organizace pracujících